Nejprve si musíme uvědomit, že vydáním zákazu držení, prodeje a nákupu nějakého statku a vynucováním tohoto zákazu (což není samozřejmě bez nákladů pro daňové poplatníky), nedochází k zániku trhu s tímto statkem. Statek jako třeba drogy se nadále vyrábí (případně pěstuje) a směňuje na trhu. Rozdíl je v tom, že nyní jsou tyto činnosti nelegální a provozují se na černém trhu. Z hlediska případných nabízejících dochází k nárůstu nákladů na výrobu (pěstování) a prodej drog. Nabízející za prvé nemůžou využít úspor z většího rozsahu výroby, výroba se přesunuje do menších a utajených prostor. Díky tomu se sníží produkce daného statku a ten bude tudíž dražší (podobně doprava se bude odehrávat v měnších baleních atd.). Za druhé se jedná o nelegální činnost, která je v případě odhalení trestána uvězněním a ztrátou majetku. Přestože ceny jsou určeny jen poptávkou a nabídkou na trhu, samotnou nabídky ovlivňují i náklady. Do ceny drog se tak promítnou nejen vyšší náklady spojené s výrobou, ale i tzv. riziková prémie za případnou ztrátu majetku či uvěznění (tj. postih). Navíc už z podstaty toho, že daná výroba a směna drog je nelegální, se budou těmto činnostem věnovat jen určití lidé. Lidé u kterých výnosy z těchto činností budou převažovat nad všemi náklady, tj. i náklady plynoucí z možného postihu. Ostatní lidé se těmto činnostem nebudou věnovat, mnoho lidí už jen proto, že se jedná o zakázanou činnost (např. z důvodu vlivu výchovy). To je pro zbylé nabízející na trhu zvlášť výhodné.  Jak si všiml americký ekonom M. N. Rothbard ve své knize Ekonomie státních zásahů (Liberální institut, Praha, 2001): „Prohibice může fungovat paradoxně jako jistý druh garance monopolního privilegia pro černé obchodníky, protože se v jejich případě bude pravděpodobně jednat o velmi odlišné typy podnikatelů ve srovnání s těmi, kteří by měli úspěch na legálním trhu. Na černém trhu je totiž odměňováno umění obejít zákon nebo umění uplatit státního úředníka.“ Je také nutné dodat, že tito černí podnikatelé se budou snažit případnému postihu vyhnout. Ceněné proto bude utajení a zvlášť mlčenlivost, proto lze předpokládat vyšší počet zločinů jako je vydírání, zastrašování a vraždy než by bylo za neexistence prohibice. (Otázka zda mrtvých bude více než počet lidí prohibicí zachráněných před předávkováním je také relevantní, ovšem získat potřebné empirické údaje je téměř nemožné). Zatímco nižší produkce drog nemusí nutně vést k vyšším příjmům nabízejících (vyšší zisk na jednotku se násobí menším počtem jednotek produkce), omezení konkurence a existence rizikové prémie již příjmy zvedne. Vyšší příjmy pak můžou producenti a obchodníci s drogami použít na nákup řady statků. Mezi jinými i na nákup zbraní (včetně třeba obrněných vozů, vrtulníků, raket atd.) a najímání ozbrojenců pro upevnění svého postavení. Případně můžou peníze použít na korumpování představitelů státu (politiků, policistů, soudců, úředníků), aby jim tito dali pokoj a nebo jim pomohli s likvidací konkurence. Zdá se, že výše uvedené potvrzuje i historická zkušenost s prohibicí na jinou ještě oblíbenější drogu - alkohol. Například v USA prohibice na alkohol trvala od roku 1920 do roku 1933. Jak si všimli autoři Dějin Spojených států amerických G. B. Tindall a D. E. Shi (Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000) v kapitole o prohibici: „Nelítostným a fešáckým zločincům, jako byl Al Capone, však prohibice nabízela obrovský zdroj příjmů, … Pokud vůdcové podsvětí rovnou policisty a politiky neuplatili, prokazovali pozoruhodný talent využívat skulinek v zákonu.“ Jen připomeňme, že Al Capone (jeden z mnoha velkých zločinců) zbohatl právě na pašování alkoholu a je mu přičítána řada vražd, a to především konkurentů (dle údajů wikipedie až desítky, žádná mu ovšem nebyla prokázána). Je také příznačné, že po skončení prohibice na alkohol, se podsvětí začalo věnovat obchodu právě s drogami.  Jak je patrné prohibice má celou řadu dopadů. Na jedné straně může (slovo může je zde velmi na místě, protože o účinnosti prohibice se dá pochybovat, mimo jiné i na základě historické zkušenosti s prohibicí na alkohol v USA) nejen omezit přístup některých spotřebitelů k drogám (díky vyšší ceně, nutnosti zvláštních kontaktů, faktu nelegálnosti atd.) a případně snížit kriminalitu páchanou někdy drogově závislými. Na druhou stranu její vynucování něco daňové poplatníky stojí. Prohibice také vede k růstu příjmů a moci podsvětí (uděluje jim vlastně privilegovaný monopol), korupci a vyšší závažné kriminalitě (z důvodu utajení, mlčenlivosti). Lze tudíž předpokládat, že současná situace v Mexiku má své příčiny právě v existenci prohibice na drogy, a to zejména prohibice na drogový trh v USA. V současnosti proto dochází v některých státech k omezení působnosti prohibice nebo k jejímu neúplnému vynucování. Například v Portugalsku, jak ve svém článku Světová válka proti drogám na ústupu píší autoři T. Lynch a J. C. Hidalgo (překlad Aleš Drobek): „Portugalsko v roce 2001 dekriminalizovalo všechny drogy, včetně kokainu a heroinu.“ K podobným krokům se dle uvedných autorů chystají i některé Latinskoamerické země: „Nejvyšší soud Argentiny nedávno rozhodl, že postihovat uživatele marihuany, kteří svým chováním nepoškozují druhé, je neústavní.“ Rezignace na přísné vynucování prohibice na drogy ze strany státních úřadů a politiků, tak vlastně také ukazuje na to, že prohibice je velmi málo účinná v případě snížení spotřeby drog. A naopak je účinná ve zvyšování kriminality a moci podsvětí. Jinými slovy v případě prohibice náklady převyšují přínosy.